Povídky

Splněná prání

23. června 2015 v 18:31 | Kelíns
Bylo kolem půlnoci. I v centru města už byla všechna světla zhasnutá. Tři přátelé seděli na střeše a předávali si mezi sebou láhev whisky. Vzduch voněl uklidňující čerstvou atmosférou a začátkem prázdnin.

Jeden z nich vyfoukl cigaretový dým, který vytvořil hustý oblak. Vytvaroval se do spirály. Připomínala život, jenž se neustále opakuje. Oni v tom vnímali jen to nekončící období školy, ve kterém se nachází, přestože od něj teď mají pauzu. Nastala hádka, co oblak dýmu připomíná. Mrtví kříž, smutný úsměv, či povadlou květinu? Jak mohou tři tak odlišné věci vycházet ze stejného obrazu? Jejich hádku přerušil až vánek, který kolem nich proletěl a bez dovolení si sebou vzal jejich oblak na památku. Nejspíš mu taky něco připomínal.

Kolik je hodin

22. května 2015 v 22:53 | Kelíns
"Ahoj," ozvala se za mnou, nevnímala jsem to a pokračovala dál školní chodbou.
"Hej," zvolal ten samí hlas. Byla jsem právě tak trochu pohlcena v davu, o velkých přestávkách je vždy na chodbách narváno.
"Hej," volal ten samí člověk a já se prodírala davem, už jsem chtěla být ve třídě a mít kolem sebe trochu prostoru.
Něčí ruka se dotkla mého ramene a zastavila mě. Otočila jsem se a ach! Stál tam on. Ten krásný kluk z vedlejší třídy. Co po mě chce?
"Chtěl jsem se tě zeptat-" začal. Na co? Jestli tě, taky miluju jako ty mě? Jestli se mi o tobě taky dneska večer zdálo? Jestli mi můžeš dát pusu. Jestli nechci jít do kina? Ach, řekni mi prosím prosím, že mě miluješ. Že ze mě nemůžeš spustit oči od té doby, co jsi mě viděl, přesně jako já z tebe. Jen mi prostě něco řekni, ježiš to jsou úplný muka. Tak už něco řekni!

Povídka ze školních lavic

30. dubna 2015 v 19:38 | Kelíns
Znuděně jsem seděla v lavici. Hlavu jsem měla opřenou v dlani, snažila jsem se, aby mi nespadla. Učitel bižule stál před tabulí a diktoval nám poznámky o výtrusovcech. Fakt mě žádní výtrusovci nezajímají. Hlava mi klesla na lavici. Jenom na chvilku si zavřu oči. Jen moment a budu zase dávat pozor. Už jsem pomalu usínala, když v tom mě vyrušila šílená rána. Okamžitě jsem zvedla hlavu a otevřela oči. Celá třída byla jako před tím. Jen výrazy všech vypadaly strašně vyděšeně. Zaměřovaly se na zelené stvoření, které najednou stálo před tabulí vedle učitele. Mělo podobnou výšku jako náš biolog, ale na hlavě mělo asi dvaceti centimetrové tykadla, na kterých mu seděly oči. S dvěma rukama, ale na nich byly dohromady jen čtyři prsty. V jedné ruce měl pytel a v té druhé lano.
"Nazdar děcká," zasmál se a ukázal své dva obrovská zuby do špiček.
"Pane, nevím, kdo jste, ale nařizuji abyste opustil tuto třídu," pronesl znuděně náš biolog.
"No, to mě ani nehne," vzdorovalo mu to zelené stvoření.
"Budu muset zavolat pana řiditele, aby rázně zakročil. takové žertíky nebudu ve své třídě trp-"
"Úuu, tak ty zavoláš ředitele," skočilo mu zelené stvoření do řeči, "už se bojím."
Přetáhlo mu přes hlavu pytel. Náš učitel začal řvát něco o porušení školního řádu v době výuky. Stvoření vytrhlo list ze sešitu jednoho z mých spolužáků a nacpalo mu ho přes pytel do pusy. Pak vzalo to lano, obvázalo ho dokola a nakonec ho ještě přivázalo k radiátoru. My ostatní jsme jen nechápavě koukali.
"Tak co je s váma?" zeptalo se nás, "začíná pařba!" zaječelo.

Jak nebylo Jaro

15. března 2015 v 19:58 | Kelíns
Celá krajina byla pokryta sněhovou dekou, která ne a ne roztát. Všichni už byli unavení z lyžování, bruslení, ale dokonce i stavění sněhuláků a koulování. Byla až příliš dlouhá zima. Lidé se ohřívali s čajem, či horkou čokoládou u topení. Nikomu se už nechtělo vycházet ven. Až na tři postavy, které porušili hladkou pokrývku a nechávali po sobě stopy ve sněhu, které stejně okamžitě zapadly. Jenže tyto postavy, nevypadali jako normální lidé. Jedna dívka, tak bílá jako sám sníh. I její řasy a vlasy dlouhé do půl zad byly bílé. Jen oči měla světle modré. Na sobě měla kupodivu pouze lehké světlé šaty a neměla ani boty. Přesto na ní vůbec nebylo vidět, že by jí byla zima. Na rozdíl od chlapce, který šel vedle ní. Ten se úplně klepal zimou. Zuby mu drkotaly tak moc, že to bylo slyšet na sto metrů. Byl zahalen velmi teple, musel mít několik vrstev a na nohou měl dokonce sněhule. Přesto, že byl velmi opálený, jeho nos byl zimou už celý červený. Vedle něj šel v lehké bundě další kluk. Nedalo se přesně říci, jaké má vlasy. Hnědé, červené nebo snad žluté? Blýskaly se všemi těmito odstíny. A jeho jasně zelené oči, podobné barvě listí na stromech byly nepřehlédnutelné.
Všichni tři se zastavili před malou chaloupkou. Vypadala by osaměle, ale z komína se jí hrnulo teplo.

Tajemná postava vedle mě

8. ledna 2015 v 19:18 | Kelíns
Obklopovala mě tma. Ležela jsem na posteli, co nejvíc přitisknutá ke zdi a snažila se co nejtišeji oddechovat. Můj dech byl nepravidelný a téměř neslyšitelný. Kdežto přímo vedle mě bylo slyšet hlasité pravidelné oddechování. To byl ten důvod proč jsem se skoro nemohla nadechnout. V mém krku bylo sucho a já nedokázala ani polknout. Dokořán otevřené oči mě pálily, ale já nevěděla jak je přimět, aby se zavřely. Zírala jsem do bílé zdi, ačkoli nyní byla černočerná. Pouze skrz žaluzie dopadalo trochu měsíčního světla.
Musím se otočit a zjistit, co to vedle mě oddechuje. To byl právě ten důvod, proč jsem se nemohla hnout. Snažím se sama sobě nalhat, že když se otočím, zjistím, že vedle mě nikdo není. Že je to pouze halucinace vyvolaná z mého vyčerpání. Pak tu byla ta druhá možnost. Ta, že se otočím a skutečně vedle mě bude někdo ležet. Už jen ta představa mě děsila. Tohle není sen. Možná kdybych se dokázala pohnout, štípla bych se. Jenže to oddechování, můj strach a ta černota, která mě zahaluje je příliš skutečná. Tohle je realita. Leda, že by to byla halucinace.

Moje zoufalá samomluva

20. prosince 2014 v 17:23 | Kelíns
"Já vím, že si asi říkáš, proč mu nezavolám sama." vzdychla jsem a podívala se na ni. Kráčela vedle mě a nechápavě si mě prohlížela.
"Jenže ono to není tak jednoduché, víš," pokračovala jsem. Nesouhlasně se na mě podívala.
"Zkoušela si někdy volat klukovi?" zeptala jsem se. Její pohled mi jasně naznačil, že nezkoušela.
"Já jsem čekala celý víkend, celý! A on mi ani nenapsal." opětovala mi pohled.
"Proč by mi měl psát? Protože mi to přece slíbil," myslím, že mi na to chtěla něco říct, ale já jí nenechala a mlela jsem si svoje dál.

Setkání s malým princem

13. prosince 2013 v 20:08 | Kelíns
Ležela jsem na zemi, pod sebou hromadu sešitů, které jsem se snažila probrat. Tak tedy manganistan draselný je KMnO4, je to fialová krystalická... Najednou mě vyrušil vysoký dětský hlásek.
"Co to děláš?" zeptal se.
Ačkoli jsem ho slyšela, neměla jsem čas mu odpovídat.
"Co to děláš?" zeptal se znovu. Protože, jak je známo nenechá žádnou otázku bez odpovědi.
"Učím se" odpověděla jsem aniž bych na něj pohlédla.
"A proč se učíš?"
"Abych měla dobrou známku."
"Aha." A po chvíli se zase zeptal: "Jakou známku?"
"Do školy." zavrčela jsem nevrle, aby si uvědomil, jak moc mě ty jeho otázky zdržují.
"Co je to škola?" ptal se dál, protože to byl přeci jen chlapec, který se nenechá jen tak odbít.
"V ní dostáváš známky za to, jak dobře ses naučil." Odpověděla jsem aniž bych vzhlédla od učebnic.
"A proč se učíš?" položil tu samou otázku.
Podrážděně jsem vzdychla: "Přece do školy."
"Ale, tak jsem to nemyslel," nesouhlasil: "Chtěl jsem se zeptat proš se učíš ve škole?"
"Přece abych měla dobrou známku."
"A na co ti je pak ta známka?" vyptával se.
"Do školy."
"To je, ale divná planeta." pronesl po krátké odmlce.
Takže je to fialová krystalická látka, rozpustná ve vodě s oxidační... zarazila jsem se, "počkej," zvolala jsem, ale byl už pryč
Povzdychla jsem si: "vždyť já už jsem,jako ti dospělý."

 
 

Reklama
Děkuju za každou návštěvu ... ... a každý krásný komentář.