Noční vzpomínání

21. srpna 2015 v 2:25 | Kelíns |  Kecy okolo mého života
Tma. Jen otevřeným oknem mi jde do pokoje trochu světla. Neklidně se převaluju na posteli. Oči mě pálí od slz. Nejhorší kombinace je když nemůžete usnout a zároveň na vás padne tíha vzpomínek. Ráno se probudím s nateklýma očima a všechno bude dobrý. Jenže jestli neusnu, budu tohle trvat až do rána.

Všechno to začalo, když jsem zhasla lampu. Ležela jsem na zádech. Na stropě mi jako na promítacím plátně hrály vzpomínky, myšlenky a pocity.
Nevím, jak tam ta vzpomínka navázala. Vytanula mi na mysli, aniž bych ji stihla zarazit. Nevěděla jsem, že ji mám. Hned jak jsem ji viděla, došlo mi, že je to moje nejkrásnější vzpomínka. Nejkrásnější vzpomínka, na kterou jsem zapomněla.


Nevím, kolik mi tam je. Jsem ještě hodně malá. Vím, ale přesně, kde to je. V tom bytě jsem už nebyla tolik let. Nikdy se mi po něm nestýskalo, ani teď ne. Stýská se mi po lidech, ne po věcech. Pomalu se mi vybavují místnosti a věci, ktré v nich byly. Byl to malý byt. Člověk vešel na chodbu, rovně do obýváku, vpravo do kuchyně a z ní zpátky do vstupní chodby. Ano, byl dokola. Což znamenalo, že jsme s bráchou mohli hrát nahoněnou nekonečně dlouho.
Na ten byt mám krásné vzpomínky, ale tahle mezi nimi vynikla. Zničehonic mi zaplavila mysl, jako když člověk namočí štětec od barvy do čisté vody. Jsem v obýváku a sedím s babičkou na gauči. Počítáme do milionu pomocí jedenácti čísel. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, milion. Přiběhne děda, na ramenou mu sedí můj brácha. Střídání, konečně. Děda se mnou na ramenou obíhá kolečko v bytě, zatímco babička počítá s bráchou do milionu. A takhle se v té vzpomínce střídáme pořád dokola.

Tahle vzpomínka mě utvrdila v mé nespavosti. Vlastně brečím už dvě hodiny a nejde s tím přestat. Snažím se neškytat nahlas, abych nevzbudila někoho z rodiny. Nechci, aby mě tu našli zhroucenou na posteli. Nemohla bych jim říct pravdu. My se o tomhle nebavíme. Nebavíme se o smrti našich milovaných.
Byly mi asi čtyři roky, když babička umřela. Tohle je nejspíš jediná vzpomínka, kde je mám dohromady. Myslím babičku a dědu. Děda tu není asi čtyři roky. Mám na něj mraky krásných vzpomínek.
Když jsme se to dozvěděli, brácha začal brečet. Táta byl dlouho schovaný v ložnici a nevycházel. Já jsem nebrečela. Necítila jsem nic, ale v tom dobrém slova smyslu. Nevadilo mi to. Po roce jsem začala tajně brečet po nocích. Došlo mi, že už se nevrátí. Bolí to. Jako bych měla něco vlevo pod žebry. Něco těžkého. Jako ptačí peříčko.

Nevěřím, že jsou mrtví, ve smyslu, že neexistují. Pořád je cítím. Nemyslím v nebi ani se mnou v pokoji. Žijí ve mě. Ty jo, to zní jako hrozný klišé. Ne v srdci, ale v hlavě. Proto jsem ráda, že pravidelně brečím a nemůžu s tím přestat. Protože tak je budu mít stále u sebe. Ve svých vzpomínkách. Dokud neumřu já sama, nepřestanu na ně vzpomínat. Moje představy o nich budou do té doby žít se mnou. Možná je to jen chabá náhrada a výmluva, ale já jsem za ní šťastná.

...Snad už to konečně zaspím, když jsem se z toho vypsala. Jak se má člověk vypořádat se ztrátou milovaných lidí?
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katherine Katherine | Web | 21. srpna 2015 v 10:21 | Reagovat

Moc krásný článek, úplně jsi ve mě vyvolala divné pocity a hlavně na mě přišel smutek a hlavně přišly i staré vzpomínky.
Já hodně často takhle také nemůžu spát a vzpomínám na různé věci, jak co bylo a úplně se mi to v hlavě vybaví, jako bych tam byla, jako by se to stalo včera. Pak z toho nemůžu spát a jak píšeš začnu také brečet. Nic mi tomu nedá a já si zapnu sluchátka, pustím si písničky, sedu si ke stolu a začnu psát. Potřebuji to ze sebe dostat a hlavně vypsat se, takže mám sešit do kterého si v takových chvílích zapisuji a zapisuji, pak popadnu většinou čtvrtku a kreslím. Vždycky z toho vzejde něco divného a druhý den třeba té kombinaci obrázku ani nerozumím, ale je to takové odreagování. Hlavní je, aby nikdo z rodiny nic nezjistil - neuměla bych to vysvětlit a hlavně nechtěla bych nic vysvětlovat, hlavně co se týče těch vzpomínek.

2 Beatricia Beatricia | Web | 21. srpna 2015 v 11:48 | Reagovat

Ano, v noci, když spánek nepřichází, tak přicházejí do naší mysli dávno zasuté vzpomínky. Náhle se vynoří živě a neodbytně. Někdy jsou krásné, ale jindy zase, bohužel, tak smutné, že si je nechceme připomínat. A spánek stále odmítá zklidnit naše nitro...
Napsala jsi hezkou, emotivní úvahu; krásně se to čte a přemýšlí se o tom. :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 21. srpna 2015 v 11:54 | Reagovat

P.S. Děkuji ti za hezký komentář a k tvé poznámce o práci v programu GIMP uvádím: Je to složitý program a já někdy přímo šílím, ale chci si dokázat, že ho zvládnu. Chce to studium a trpělivost a navíc, je to mé velké hobby, tak někdy se něco podaří "splichtit". <(*_*)>

4 myred myred | Web | 21. srpna 2015 v 12:35 | Reagovat

Bohužel tohle znám. Většinou v noci mě přepadne takovej smutek. Pokud ho nezaspím, tak se mi začnou promítat vzpomínky, ať už ty hezké nebo ty, na které bych nejraději zapomněla. Taky mi pomáhá se z toho vypsat. Přijde mi, že když se z toho vypíšu, uleví se mi. :)

5 Magthealien Magthealien | Web | 21. srpna 2015 v 13:19 | Reagovat

Možná jsou slzy to, co potřebuješ a možná se o tom vypsat, nebo vypovídat přátelům (nejlepším). Možná jednou zjistíš, že i tvá rodina by si potřebovala promluvit. Ale zatím podle mě bojuješ statečně. Jsi citlivá slečna a tenhle článek je krásný, i když v sobě nese trochu bolesti. Bohužel nevím, jak se vypořádat se ztrátou milovaných, také s tím bojuji po svém :)

6 Ája Ája | Web | 21. srpna 2015 v 19:29 | Reagovat

ahoj, moc pěkný blogec :) u mě je soutěž, budu ráda, když se zapojíš :)))

7 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 21. srpna 2015 v 19:55 | Reagovat

Krásná úvaha, vybízející čtenáře ke vzpomínkám na své nejbližší.  Díky za návštěvu i pochvalu mojí povídky.  Můžeš zavítat častěji.

8 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 8:28 | Reagovat

Taky mě občas píchne v srdci, když si vzpomenu na dědu... Na oba dědy... Každý byl jedinečný, každý úplně jiný, každý má vyhrazený kousek mého srdce... Vzpomínky už ale nebolí, jsou takové hořkosladké a krásné.

9 Lizzie Lizzie | Web | 22. srpna 2015 v 10:29 | Reagovat

Páni, silný příběh. Popsala jsi to moc hezky...
Naprosto Ti rozumím. Když můj děda zemřel, také jsem neplakala. Věděla jsem, že bude pořád se mnou.
Je ale zajímavé, že asi 2 roky po jeho smrti jsem hrála na kytaru písničku, která zazněla na jeho pohřbu a rozplakala jsem se jako blázen. Slzy nejsou špatné... je to voda a vyčistí vše špatné. Není ostuda plakat pro své milované. Jen dej pozor, aby to nebylo často, protože to by ani tvá babička s dědou nechtěli. Chtěli by, aby ses smála a byla šťastná.

10 :* :* | Web | 22. srpna 2015 v 11:49 | Reagovat

Píšeš tak, že člověk se do toho v žije, i když ani nechce. Nechce vzpomínat na podobné věci. Ale je to tak dobře, měla by to tak být. Čtenář by měl být vtažen do děje. :)
Brečet není špatné, dělá nás to lidmi a pomáhá nám dostat ze sebe pocity. Ohledně smrti našich blízkých, sice to nechápu a nikdy chápat nebudu, a když to někomu říkám, buď nevěří, nebo si myslí, že nemám city, že jsem bezcitná a lidi kolem jsou mi ukradení. Teď už o tom moc radši nemluvím, ale měla jsme to tak s babičkou stejně.
Umřela, když mi bylo deset, všichni čekali, že se sesypu, že budu brečet a topit se ve vlastních potocích slz, ale nestalo se. Já nebrečela, ani potají, ani před nimi, prostě vůbec.Nedocházelo mi to, nebo jsem si to možná nechtěla připustit. Po letech po přišlo, jak píšeš, začalo mi to být líto a uvědomila jsem si, že je pryč, že zmizela z našich životů a můžu se s ní setkat jen se svých vzpomínkách...

11 Ter. Ter. | Web | 22. srpna 2015 v 14:14 | Reagovat

Také mívám takovéhle noční úniky z reality. Je tomu tak, že vždycky přemýšlím nad tím, co bylo, nad tím, co je a nad tím, co bych chtěla - mezi těmi třemi je tak tenká hranice, až to není hezký. Ke konci se jen slijí dohromady a já se nevyznám v tom, co je můj sen, co realita a co ta dávno ztracená minulost.

Zatím jsem o žádného rodinného příslušníka nepřišla, pokud nepočítáme dva domácí mazlíčky - to bylo něco. Každopádně nevím, mám strach z toho faktu, že jednou to přijde a oni tu nebudou. Prozatím se s tím nehodlám smířit a snažím se na to nemyslet. Tedy, nejsem ti schopná poradit, jak se s tím vyrovnat. Jsem si jistá, že každý má nějaký svůj způsob, který mu pomohl a někteří se s tím prostě úplně vyrovnat nedokážou. Je hezké, že na ně myslíš.
"Dokud neumřu já sama, nepřestanu na ně vzpomínat. Moje představy o nich budou do té doby žít se mnou."
↑ tahle věta je překrásná. :-)

12 flow flow | Web | 22. srpna 2015 v 18:18 | Reagovat

Tak to je krásný a dojemný.
Já miluji svou babičku, je mi hodně blízká a nedokážu si představit svět bez ní...

13 Luci Luci | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 20:19 | Reagovat

Mě zemřel "jen" můj milovaný králíček, takže moc nevím, jaké to je.... Ale muselo to být moc těžké... Já svou babičku s dědou miluji a nedovedu si představit, že by tu nebyli... Doufám, že ti to vypsání pomohlo a už budeš moci spát... Co se týče té vzpomínky - je moc krásná :)

14 Laura. Laura. | E-mail | Web | 22. srpna 2015 v 21:17 | Reagovat

Mala som spolužiačku, ktorá bola na tom až desivo podobne ako ty. Mala milovanú starú mamu, ktorá, keďže to je kolobeh života, umrela. To dievča plakalo po nociach tri roky, v jej očiach nebolo vidieť šťastie, ani iskru. Ani život. Nič, až to napokon dohnala do takého extrému, že ju položila akákoľvek banálnosť a prestala jesť.
Rok mi mizla pred očami, až kým som do nej nehustila spolu s okolím, pretože nám na nej záležalo, a dala sa dokopy. Dnes je to šťastná a vysmiata osoba.

Myslím, že aj toto bude znieť pomerne klišé- ale... To, že na niekoho, kto už nežije  s nami v tomto svete budeš spomínať spôsobom, že budeš zaspávať s plačom, nie je zdravé ani dobré. Tak, ako s láskou o nich píšeš, ver mi, tak sa časom na nich naučíš aj spomínať- s láskou v očiach aj srdci, bez zbytočných sĺz. Ľudia odchádzajú a prichádzajú, a ak to naozaj boli takí skvelí ľudia, ver, že sú na krásnom mieste. Nikto neočakáva bezodný smútok po svojej smrti. Predpokladám, že ani ty, keby si umrela, nečakáš nekonečnú ľútosť, chcela by si, aby tvoji milovaní žili svoj život naplno a spomínali na teba s láskou.. A takto to chce, okrem gotikov ( :D ) každý.. Bolo to maximálne klišé ale je prekvapivo pravdivé. :)

15 barlie barlie | Web | 22. srpna 2015 v 21:30 | Reagovat

Tak tyhle noční zážitky taky často mívám. Nejhorší je, že když mi umřel jeden děda večer předtím jsem měla hroznou chuť mu zavolat a nakonec jsem to neudělala.
Ale taky si nemyslím, že jsou pryč. Zůstali tu dál s námi.
Tak snad už bude líp, soucítím s tebou, mám to často taky tak.

16 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 23. srpna 2015 v 19:28 | Reagovat

Nádherný, prostě nádherný! :-)
Nemyslím to, že ti je smutno, ale ten článek. (což asi chápeš, ale jen tak pro jistotu).
Áchjo, jak mě je to líto, ale vlastně ti i rozumím. Mám babičku, co se ocitla na hranici smrti a opravdu sama se sebou bojuje (vlastně, už si mě ani nepamatuje). A až odejde do nekonečna, tak mám pocit, že se mi zhroutí celý svět, protože mám na ní tolik vzpomínek, až z toho vznikne málo. Jelikož jsme od sebe bydleli daleko, tak jsme se nemohli tak často navštěvovat. Áchjo.
Umřel i můj strejda, ale nevím, nebrečela jsem, protože jsem s ním neměla žádný vztah.

Je mi líto, že takhle po nocích pláčeš. Myslím si, že by nebyli rádi. Věřím, že chtějí aby ses smála a myslela na ně v dobrým a hlavně s úsměvem! A proto máš ten pocit, že tam jsou s tebou. Oni tam s tebou doopravdy jsou, tak nesmíš brečet.
Nebo třeba zkus napsat dopis "pro dědu a babičku", který bys jim ráda poslala. Vím, že doopravdy to poslat nemůžeš, ale až ho dopíšeš spal ho, roztrhej ho na milion kousíčků, anebo si ho schovej. :-) Ale třeba ti to opravdu pomůže :-)

Zlato, usměj se. Kvůli mě, i kvůli prarodičům. Prosím. :-*

17 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 23. srpna 2015 v 19:30 | Reagovat

[16]: Promiň za ty pravopisné chyby, vidím jich tam opravdu mnoho, tak se za to omlouvám.

18 Zoett Zoett | Web | 23. srpna 2015 v 21:38 | Reagovat

Taky mi umřel děda a nějakým způsobem jsem ráda, jelikož se už několik let trápil, neustále byl v nemocnici, nemohl pořádně chodit, všechno ho bolelo. Samozřejmě, že mi chybí, ale to prostě život.. Lidé odchází a přichází.

19 Allex Allex | E-mail | Web | 25. srpna 2015 v 13:37 | Reagovat

Je mi to líto..

Mně nikdo tak blízký zatím nezemřel, ale děsím se té doby až to přijde. I tak se mi ale někdy stane, že brečím po ničím. Že stesku, smutku, deprese, jen tak.

20 Ennie Ennie | Web | 25. srpna 2015 v 19:26 | Reagovat

Krásná vzpomínka...děda mi umřel dva měsíce před mým narozením...ale ráda se dívám na jeho fotku v jedné knížce :D. A babička o pár let později. Snažím se tu něco utřídit do vět...ale nejde to. Právě smrti někoho blízkého se bojím úplně nejvíc :(.

21 Michelle Michelle | Web | 25. srpna 2015 v 20:26 | Reagovat

Nesnáším tyhle návaly vzpomínek. Taky na mě často padají. Ta tvoje je moc hezká. Bohužel nevím, jak se pořádně vypořádat se smrtí těch, na kterých nám záleží. Myslí, že to nikdy úplně nejde. Pořád tu jsou totiž s námi, přesně tak, jak jsi napsala. Udržujeme je s námi především díky těm vzpomínkám. Takže i když je to občas pěkný šok, kór takhle v noci, nikdy nesmíme přestat vzpomínat, protože je to to jediné, co nám po nich zbylo :).
Tvoje situace je mi dost blízká, babička mi umřela, když mi bylo jedenáct na můj svátek a bylo to strašný. Děda umřel před tři čtvrtě rokem a ještě s tím asi nejsem úplně smířená. A tři měsíce po něm mi umřela  prababička a nejsem si jistá, jestli mi to všechno už došlo. Takže tě naprosto chápu a mrzí mě, že si tím procházíš. Je to na prd.
Jinak děkuji za přání k narozeninám :).
Jsem ráda, že sdílíš můj zlozvyk s přeskakováním na konec :D. Až zjistíš, jak se ho zbavit, dej mi vědět :D.

22 Bels Bels | E-mail | Web | 30. srpna 2015 v 18:31 | Reagovat

Děda mi umřel asi když mi byly tři. Proto si na něj téměř nevzpomínám. Mám vlastně jen jednu vzpomínku. Sedí u babičky v kuchyni na židli u topení napřahuje ke mě ruce, volá na mě, ať přiběhnu. A já běžím a skáču mu do náruče. To je vlastně vše.
Blízcí odcházejí a zbývá prázdnota. V noci je to ze všeho nejtěžší, takže chápu tvé pocity. Umřel mi zatím jen děda z těch nejbližších, ale že ztratím někoho blízkého, to je můj největší strach, ať už mi ho vezme smrt, nebo se naše cesty rozejdou z nějakého důvodu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkuju za každou návštěvu ... ... a každý krásný komentář.